pátek 10. listopadu 2017

Rozloučení s (pra)babičkou Hedou


Zemřela nám babička Heda. Pravá babička, co nosila na hlavě šátek a s dětmi se chodila dívat ke slepicím, jestli nenajdou nové vajíčko. Zpráva přišla nečekaně, jak už to u takových bývá. Bylo to krásné sobotní ráno a my zrovna vystupovali z auta v Litomyšli u Nového kostela. Čekalo nás celodenní setkání s manželskými páry, taková jednodenní obnova vztahů. A my byli přednášející. Barunka v slzách… Díky příjemné a přátelské atmosféře jsme však dokázali zůstat „tady a teď.“ Den, který začal setkáním se smrtí, pokračoval setkáním se životem. Manželství je krásné. Vidět ty, kdo usilují o věrnost a otevřenost ve vztahu, je povzbuzující. Byli jsme pozváni jako ti, kdo mají předávat sílu posluchačům… Odjížděli jsme sami obdarováni a posilněni. S vědomím, že jsme jen pouhé nástroje mnohem většího Tvůrce pokoje. Děkujeme za vše.

Když jsme se v neděli vrátili domů, oznámili jsme tu smutnou zprávu o babičce také dětem. Plakalo se. A modlilo. A mluvilo o věčném životě. A zase plakalo. Barunka vzala barevné papíry. „Děti, napíšeme babičce dopis - nějaký vzkaz, vzpomínku, něco milého…“ Každý se pustil do práce po svém. Vzniklo pět krásných dopisů s obrázky, které Barunka následně zalaminovala. V pondělí jsme koupili každému malou lucerničku. V úterý byl pohřeb.



Přišli jsme do kostela dříve, než ostatní, takže jsme měli krátký čas jen pro sebe. Poslední pozemské rozloučení s babičkou. „Mami, my jsme jak Sněhurka a sedm trpaslíků,“ počítá nahlas Ráchel. Pravnoučata kolem rakve, dopisy položené na zemi, lucerničky zapálené… Někteří si babičku naposledy pohladili, někteří se nechali zvednout, aby na ni lépe viděli. Postupně začali přicházet další a další lidé, kostel se plnil.

Jestli někdy umřu, chtěl bych svůj pohřeb vidět. Ta směsice smutku a radosti. Všichni ti lidé. To společenství vzpomínající na zesnulého zpravidla jen v dobrém. Víra ve vzkříšení. Vědomí Boha. Naděje na nové setkání. „Věřím, že můj vykupitel žije a že v den poslední ze země zase vstanu. A v svém těle uvidím Boha, spasitele svého…“ Na ten zpěv se vždy na pohřbech těším. To je pohřební hymna, u které stojím jak na stráži. „Uvidím ho já a ne jiný, v svém těle ho uvidím.“ Viděl jsem mladou ženu v bílých šatech stoupat po schodech ke kříži nad hlavním oltářem. Heda tam byla s námi, tu radost si přece nemohla nechat vzít!

V průvodu na hřbitov šly děti s lucerničkami vedle auta. Bylo tam tolik lidí, že zaplnili celou ulici!



Ze hřbitova jsme šli ještě k Hedě domů. Jé, ta by se divila, kolik lidí se do jejího malého bytečku vešlo. Vzpomínalo se nad fotkami. Přijeli příbuzní z dálky. Bůh ví, jestli se ještě takto sejdou… 



Což mi připomíná tu velkou milost, kterou jsme všichni dostali v neděli před babiččinou smrtí. Ten den se u ní vystřídalo na návštěvě postupně asi 30 lidí. Jen tak, jakoby náhodou. Všichni jsme se s ní viděli, měli jsme možnost se s ní rozloučit ještě v síle. Nádherné požehnání. Náhoda neexistuje :-)



Velký smutek na mě dolehl, když jsme odcházeli z babiččina bytu a zhasnuli světlo. Babička tam už nebyla. A když jsme odjížděli a cestou kolem hřbitova Barunka řekla: „Tak děti, ještě naposledy zamávejte babičce.“ Chvíle ticha, než nám to došlo. A slzy na dalších pár kilometrů.

Poslední poznatek z událostí kolem smrti babičky se týká malého Damiána. Nikdo neví proč, ale po pohřbu začal dědovi Pepovi říkat Pepíčku. „Damí, kdo je na té fotce?“ „Pe-pí-ček.“ Že by v tom měla prsty Heda? Dědovi nikdy nikdo Pepíčku neřekl… Jen možná babička Heda když byl malý. Jak na to Damiánek přišel, proč právě v den pohřbu? Damík, o kterém jsme všem říkali, že mu to ještě moc nedochází… Zpracoval si to po svém, neplakal, ale začal dědovi říkat Pepíčku…


neděle 22. října 2017

Stínadla opět ožívají

   Děti se zúčastnily velké skautské hry Stínadla, kterou pořádá Jesenická devítka. Spolu s Tobíkem a Jonym jela letos také Ráchel (poprvé - s obavami). Ve Vidnavě se sešlo téměř 200 účastníků z různých skautských oddílů.  Měl jsem to štěstí, že jsem byl tamtéž na víkendovém semináři z psychologie, takže mi bylo dopřáno dýchat stejný vzduch dlážděných silnic jako oni...
  Tajemné uličky pohraničního města vždy jednou za rok ožijí křikem Vontů a Druhostraníků. Celé městečko je plné dětí v dobových kostýmech.  Jako by tam patřili, jako by se ve Vidnavě opravdu zastavil čas. Pod okny se ozývá dětský křik, běh a smích. Žluté špendlíky se blýskají ve tmě a Široko přeskakuje zídky, aby mu nikdo nemohl ukrást Ježka v kleci...
   Těchto pár fotek je z chystání kostýmů pro naše tři skautíky - foceno u nás na zahradě.

  




Rekonstrukce zločinu - Mažňák se pokouší vloupat do Tleskačovy dílny. 
Ustrašený Tleskač očekává nejhorší. 
Deník s plánem létacího kola je však bezpečně ukryt pod hliněnou podlahou...

středa 18. října 2017

Chlapská výprava a jelen v baráku

   "Tati, víš, my furt jen někam chodíme s těma malýma a nikdy nejedeš jen s náma velkýma!" Už nevím, jestli ta věta z Jonášových úst zazněla cestou z chlapské chaty nebo jen tak doma. Každopádně v ní byla velká pravda... A tak ve mně zrálo rozhodnutí uspořádat nějakou ryze pánskou výpravu pro starší sekci naší rodiny.
   Kluci hodně mluvili o záhadné vesnici Malé Vrbno. Starší skauti jim povídali příběhy o traktoru, který do vesnice vjel a už nikdy nevyjel... A také o paní, která se ve vesnici záhadně zjevila a pila něco červeného - "Jako krev, víš, tati!" Takže bylo jasno. Naložím kluky do auta a vyrazíme do Malého Vrbna!
   Co nás tam čekalo, maximálně předčilo má očekávání. A zjevně i klučičí. "Tati, tak už pojedem domů, ne? Tati, nechoď tam! Ta-tiiii!" Scenérie, že máte chuť natočit pokračování starého dobrého Stalkera. Do té chvíle, než si uvědomíte, že rozhodně nejste Andrej Tarkovskij :-) Tak aspoň udělám pár fotek, no... A třeba tu místnost, kde se plní všechna přání, přece jen najdeme...

Že by tato? Ale uhlí už došlo...

Nebo támhle?

Vstupní kontrola

 Hlavní vypínač

Hrnek nebo telefon?

"Chlapi, já si jen skočím na oběd. Hned jsem zpátky. Pohlídejte mi tu zatím ten kabát." 

Nevrátí se, nevrátí se... Tak - je - to!

Kdyby něco, tak silně zaklepejte, ju?

A nezapomeňte se napsat do Knihy návštěv.

Na bližší prohlídku bytů jsme neměli odvahu. Chybí plakát realitky.
Možná právě tam byla ona místnost splněných přání, kdo ví.

A pak se to stalo. Za celou dobu jsme nepotkali ani živáčka (kromě dvou záhadných cyklistů). Chtěl jsem se podívat do jednoho z opuštěných baráků. Kachlíková chodba. Listí naváté dovnitř. Najednou pohyb. Rachot. Dusot. Úlek. Uvnitř domu je zvíře! Vidím jeho srst a smyk na kluzké dlažbě. Uteklo zpět do domu. A my zase co nejrychleji do auta. Mizíme! :-)

Timík + tři Wormíci opouštějí Malé Vrbno

Mno, chlapská výprava jak lusk. Uvidíme, zda ještě někdy budou se mnou chtít někam jet :-)
Více o tom, jak zanikly grafitové doly Malé Vrbno v reportáži Deníku.

Noční zpěv a záhadné světlo

Vystoupili jsme na parkovišti na Červenohorském sedle. Venku tma. Mlha valící se přes horský hřeben pohltila naše auto, hlasy dětí i svit baterek. Nad stromy září zelené světlo... Přicházíme blíž a slyšíme hlasitý ptačí zpěv. Teď v noci? A co ta záře? Mystická atmosféra... Světlo reflektoru. Ve tmě stojí několik mužů. Mlčky hledí směrem ke světlu. A čekají... Jedna z tajemných postav přistupuje k nám... 




"Dobrý večer, tak vás vítám! Na tomto místě od července do listopadu provádíme denní i noční odchyt ptáků, které následně kroužkujeme. Pojďte dál, ukážu vám, co jsme před chvílí ulovili." Jsme rádi, že můžeme nakouknout do zákulisí a zažít jedinečnou atmosféru nočních odchytů. Kolem horské louky jsou nataženy desítky metrů sítí. Z reproduktorů zní nahrávky ptačího zpěvu. Ptáci migrující přes horský hřeben ze severu na jih hledají nejnižší místo. A právě tam na ně čeká světlo, zpěv a sítě - a ornitologové se spoustou kroužků...



Tak copak tu máme...

Z plátěného pytlíku prvně vyleze dlooouhý zoban a následně i tělo
- sluka lesní.

Ukázka rozpětí křídel.

Druhým hostem je kalous ušatý. Ty voči!!!


Po chvíli v boudě se vydáváme na další obhlídku sítí. Bohužel žádný nový úlovek. Ale vidíme alespoň návnadu - velkého plastového výra s nalepeným peřím. Ostatní ptáci nemají sovy moc v lásce, takže na ně rádi útočí. Nevadí, že jsou sovy mnohem větší než oni. Útočí totiž zezadu, zbabělci. Naši ptáčkaři to však moc dobře znají, takže za zády sovy je natažená síť :-)

Atmosféra nočního odlovu je neopakovatelná. Až pojedete přes Červenohorské sedlo a uvidíte zelenou záři, zastavte a běžte za ní. Čekají vás ptáčkaři!

Více o odchytu na ČHS se dozvíte na webovkách České společnosti ornitologické (noc 11. / 12. 10. 2017) a něco více o tom, kdo to jsou ptáčkaři zase ve filmu Nadějný rok

úterý 22. srpna 2017

Indiánské děti

Tobiáš už delší dobu nosí v hlavě myšlenku na velký indiánský film. Když jsme plánovali letošní dovolenou (o které budu psát v samostatném článku), narazili jsme na zajímavou lokalitu v Moravském krasu. Postupně vznikal plán, jak spojit dovolenou s filmařským uměním. Co vzniklo, můžete vidět na konci tohoto fotopříspěvku :-)

Náš natáčecí tým v plné kráse.

Na místo bylo potřeba donést nejen rekvizity a techniku, ale i některé herce.

A už jsme v místě natáčení: Jeskyně Jáchymka v údolí Křtinského potoka.

Zátiší s rekvizitami a kočárem.

Prozkoumáváme jeskyni...

... a přemýšlíme, kde natáčet. Pozor na propast!

Také osvětlovač má svou techniku vzorně připravenou.

Stále prozkoumáváme jeskyni...

... a připadáme si jako v Altamiře. Venku už čekají Zdeněk Burian s Eduardem Štorchem.

V jeskyni se začínají objevovat první indiánské děti.

Velký režisér Tobík už má jasnou vizi. Jde se na to!

Všichni na místa. Klapka! Jedem!

Výsledek našeho hodinového snažení si pusťte níže. Přejeme krásný filmový zážitek :-)


Indiánské děti: Krátký dobrodružný film.
Režie a scénář: Tobiáš W.
Hrají: Wormovic děti jako malí indiáni a taťka Filip jako bandita.
Kamera: Něco maminka a něco tatínek

pondělí 7. srpna 2017

Duchovní houpačka

Do práce a z práce. Od výplaty k výplatě. Od neděle k neděli. Až jsem zase nestihl zaplatit půlroční poplatek za odpady a dobíhal popeláře, abych je přemluvil, ať mi to naše smetí odvezou i bez nálepky na popelnici. Když mě viděli, beze slova slezli ze stupaček, přikouleli, zvedli a vysypali. Musím na tom být už asi hodně špatně :-)
Když se teď dívám na datum fotek z toho dne, dochází mi, že bylo právě 4. července. Před 16 lety jsme se s Barunkou poprvé vzali za ruku. Jsem vděčný za to, že její láska je natolik velká. Tak velká, že mi večer pustila Teorii tygra :-) /Jasně, je to už rok a půl starý, ale k nám za kopec to vždycky jde dýl, ty filmy./



Letošního 4. července jsme byli opět u potůčku v Bukoparku. Kluci se zase houpali na liánách a do toho jsme budovali mikrokosmos. Zmenšený obraz světa. Z písku, bahýnka, kapradí a mechu. Paráda. Skrze tyto dvě fotky jsem si uvědomil, že:
1) jsme spolu s Barunkou už opravdu dlouho...

2) že jsem rád, že ji mám :-)

Několik posledních měsíců jsme však byli dost zasekaní duchovně. Potřebovali jsme něco, na co jsme si mysleli, že máme nárok. Jistou materiální věc. Ale ona stále nepřicházela a dokonce ještě ani teď není v našich silách ji zajistit. Vedlo to k naší duchovní krizi, kterou jsme už přestávali vnímat. Byli jsme jako malé ukřivděné děti, které chtějí hračku a rodiče jim ji nedávají. Vždyť Bohu tolik sloužíme, vydáváme takové svědectví o Jeho moci svým životem - a on nic! Co by to pro něho znamenalo? Nic. No právě, tak proč se neděje to, oč prosíme???
K našemu prohlédnutí došlo jako zázrakem na letošních Manželských setkáních. Na večerní modlitbě jsem nebyl schopen se modlit. Nebyl jsem schopen Boha chválit. Proč taky, že? Vždyť mi nedává to, co chci! Není za co, říkal jsem si. Bylo to jako s těmi dělníky na vinici. Přišlo to v poslední minutě modlitby. Nedalo se to zastavit. Jako když se odstraní zeď, jako když se otevře brána... Opět jsem cítil Boha v jeho blízkosti a viděl sebe z dálky - nevděčného, ukřivděného, zraněného vlastní sebelítostí. Jediná slova, která jsem cítil na závěr té promlčené modlitby byla: Bože, odpusť. Ty nás miluješ. Já vím, že nás obrovsky miluješ. Odpusť! Já jsem takovej pitomec. Podívali jsme se s Barunkou na sebe a poznali, že oba to právě prožíváme stejně. Přeji sobě, nám, vám, abychom už nikdo nemuseli zažít podobný stav. Bůh je mnohem mnohem větší, než si umíme představit.
Bůh je mnohem mnohem větší, než si umíme představit.

Ještě jednu zásadní věc jsme si v poslední době uvědomili - a Barunka ji dotáhla do konce... Jak velké množství vztahů už v naší rodině vzniká! Je nás sedm, to je jednosměrně 42 vztahů, zjednodušeně obousměrně - tedy po vydělení dvěma - je to 21 vzájemných možností kontaktu. Jony a Tobi, Jony a Ráchel, Jony a Jája atd. Není v našich lidských silách všechny vztahy uchopit, modlit se za ně, ošetřovat je... Barunka přišla s myšlenkou, jít za všechny ty vztahy pěší pouť.
Podařilo se nám rozdat děti mezi naše rodiče a měli jsme tři dny volna k tomu, abychom došli z Hostýna na Velehrad. Od Marie k Cyrilovi s Metodějem. Ve vlaku jsme si napsali na lístečky jednotlivé vztahy a v průběhu následujících tří dnů vždy na určitý úsek cesty vybrali jeden ze vztahů a za něj se modlili. Když se k tomu přidaly ještě lístečky s prosbami za naše přátele a širší rodinu, tak to vycházelo na přibližně dvoukilometrové úseky. Milé pohlazení, které nám pomáhalo při cestě, byla skutečnost, že každý úsek byl odlišný... Jiný terén, jiné rostliny, jiná cesta...
Nebylo to vždy jednoduché. Ale proto je to pouť. Byly to dny plné očekávání, vzájemné blízkosti, krásy přírody, duchovních pohlazení - ale i strachu, nebezpečných chvil, krizí a nejistoty. Po třech dnech modliteb za vztahy v naší rodině nás čekal na sarkofágu kardinála Špidlíka nápis: „Všechno, co žijeme s láskou, přechází s Kristem do vzkříšení. Věčnost vytvářejí vztahy, které nekončí.

Tomu happyendu samozřejmě předcházela krize před závěrem. Velkou krosnou na zádech jsem málem shodil polovinu ikon ze zdi velehradského Karmelitánského nakladatelství. Poté jsem se ještě vztekal, že mě na to prodavačka s láskou upozornila... Vykomunikovali jsme si to, ale odcházel jsem s pocitem, že je vše marné... Celou dobu tady jdu pouť a modlím se od rána do večera - a pak se stejně neovládnu a reaguji podrážděně na úplně cizí paní. Nadával jsem na sebe, na všechno. Tak si zajdi ke zpovědi, říká Barunka. Hnala mě touha vše napravit, opět najít vnitřní pokoj. Ve zpovědnici byl starý shrbený kněz. Bylo to krásné setkání s duchovní bytostí. Je potřeba vidět to, co je v našich životech dobré, co se podařilo. Tato jeho slova mě odzbrojila - přesně to jsem potřeboval slyšet...
O naší pouti zde nepíšu v žádném případě proto, abyste si říkali: Wormíci, dobrý... Ne, to se opovažte říkat :-) Všechno nás bolelo a zjistili jsme, že jsme fyzicky pěkný máčky. Píšu to ale proto, abyste se podívali do kalendáře a do mapy - a popřemýšleli nad vaším tématem - za co se vy chcete modlit? A vyrazte na cestu! A věřte, že vás na konci potká něco podobného, jako nás. Třeba to oslňující slunce prosvítající okny baziliky cestou ven ze mše svaté...